Domácí Jídelníček

Domácí jídelníček
Patrick Ungermann

„Koťata za darmo, tříbarevná, žíhaná!“ vyvolává děvče, zatímco maminka prodává největší suchozemské plže z Afriky. Dvěma postarším pánům se ruce chvějí zlatou horečkou, z dlaně do dlaně přesýpají zámotky přenádherných motýlů z trop. Třetí entomolog usadí na mechový trůn nosorožíka velikosti spícího křečka. Axolotl mexický o délce kuchyňské vařečky nás mimoděk upomene na prózu Karla Čapka. Jsme v půli podzimu v jednom ze sálů královéhradeckého Aldisu na trhu přírodnin. „Berte masařky, výživná strava!“ haleká půl řezník, půl kouzelník od stolu se sklenicemi s černou létající tmou. „A banánová muška?“ jevím zájem. „U kolegyně, pane, hned za sarančaty.“ Jste jako v restauraci, strava i strávník pod jednou střechou, prozlátlá agama mžourá po sarančatech. A hleďme ji, paní od banánových mušek! To se vezme větší kelímek, dno potřete vrstvou rozmixovaných, vodou a cukrem stmelených ovesných vloček, do nich utopíte několik koleček banánu a přes směs přehnete rozstříhaný kartón na vajíčka. Do toho sesypete mušky a necháte je několik týdnů naklást vajíčka a dospět larvy. Mušky postupně setřepete na hladinu akvária.

Nevím, zda většina, ale ohromné množství lidí bydlí v Hradci Králové v panelových bytech, proto se v rybičkářských článcích možností paneláku často dovolávám. Když pomineme dryáčnické texty a letáky, které se tváří jako naučné časopisy, všude se dočteme, že vločková a lyofilizovaná strava je pro ryby stravitelná, nicméně nejlépe se jim daří po jídle živém, nebo alespoň živém mraženém. U potěru to platí dvojnásob! Koupit mražené nitěnky, perloočky, buchanky, pakomáří larvy a žábronožky solné je dnes v krajském městě snadná záležitost a snad každá domácnost má mrazák. Na druhou stranu opravdu živá strava je daleko nejčerstvější a chovancům v nádržích zaručí radost z lovu. Většinu dne totiž rybky slídí za potravou, je to jejich odvěká přirozenost.

Sehnat roupice, tenké červíky, které si pěstujeme v bedýnkách s hlínou bohatou na rostlinné zbytky, je kumšt. Oficiálně se snad u nás ani nepěstují a dovozy z Ruska či z Polska váznou. Nezoufejme. Beztak tihle žlutobílí červi ke zdárnému množení vyžadují teplotu kolem 10°C a to přes léto není v paneláku ani v kolárně.
Vždy dostupné žížaly bychom také stěží množili. Opakem vlhka a chladna, které musí mít, je panelákové suché teplo od ústředního topení.
A teď, co si předpěstovat lze: Pro povyrostlý rybí potěr larvy žábronožky solné. Vajíčka koupíme ve větších zverimexech. Obsah sáčku vysypeme do laboratorní baňky s užším hrdlem – širokým hrdlem by je vystřikovalo vzduchování směsi. Na litr vody teplé 25°C můžeme přidat dvě rovné kávové lžičky kuchyňské soli a hrdlem baňky protáhneme na hadičce zavěšený vzduchovací kámen. Na druhé straně spojíme hadičku se vzduchovacím kompresorem, ten leží výš než baňka, a vzduchujeme tak silně, aby to vajíčka ve vodě vířilo. Při teplotě 28°C se larvičky vykulí za den, my počítejme s líhnutím do dvou dnů. S krmením začneme tak, že vypneme vzduchování, necháme zbylá vajíčka usadit a larvičky u hladiny odsajeme hadičkou. Dodržme železnou zásadu, že rybkám předkládáme jen tak velikou potravu, aby ji mohly pohodlně pozřít. Bývá zvykem, že má rybka tlamku tak velkou, jako oči. Několika málo milimetrový potěr teter živíme raději sušeným prachem z akvaristik, larvičky žábronožek si necháme pro odrostlejší potěr živorodek.
Nabídnout můžeme potěru i předpěstované mikry (háďátka). Násadu miker není rovněž snadné obstarat a prý může způsobit parazitární trávicí potíže a úhyn. Právě proto jsem je nezkoušel. Norbert Dokoupil předkládá v knize Živorodky, technika chovu, biologie druhů, standardy pro pěstování miker návod: Na mouku rozemleté ovesné vločky smícháme s kyselou smetanou. Půlcentimetrovou vrstvu kaše naneseme do kelímku a na ni přidáme násadu miker. Kelímek zaklopíme tak, aby dovnitř proudil vzduch (plátnem ovázaným gumičkou). Chov se rozroste a větší potěr si přijde na své.
Dospělé rybky s horním postavením úst (mnohé živorodky) nejraději loví z hladiny. Nabídněme jim banánovou mušku, bezkřídlý kmen Vestigal. Půllitr vody svaříme s kouskem agaru, přisypeme kávovou lžičku dětské krupičky, cukru a droždí a ve varu mícháme čtvrt hodiny. Směs zchladíme, a když začne na povrchu kožovatět, přelijeme ji do výšky dvou – tří centimetrů do zavařovací sklenice. Povrch vystydlé směsi potřeme droždím s vodou, přidáme násadu mušek a počkáme 11 až 13 dní, až se vylíhne nové pokolení hmyzu. Většinu obsahu sklenice zkrmíme, část přesypeme na novou směs na nové místo. I tenhle návod poskytl pan Norbert Dokoupil ve zmíněné knize.
Literatura sedmdesátých a osmdesátých let učí akvaristu tkát si síťky na smýkání vodou, učí, jakými pohyby usmýkat nejdrobnější planktonový „prach“ a jakými potravu hrubší. Knížky a časopisy té doby představují nasouvací síta s různým průměrem ok na třídění naloveného zooplanktonu. Tenkrát u nás zmrazená živá potrava vlastně nebyla k mání. Na druhou stranu právě tenkrát docházelo k rozsáhlému chemickému znečišťování ovzduší (kyselé deště) a vod. My žili na vsi, ve volné přírodě, a taťka mě brával na smýkání k tůňce u řeky. Dnes smýká málokdo. Nakonec ve vodách, kde žijí ryby, hrozí i nebezpečí přenosu rybích chorob do akvária. Chvála Bohu je v obchodech zmrazené rybí potravy dostatek.